Druhy stromu honeybush

Z ryze botanického hlediska můžeme na svazích a v údolích hornatých oblastí pobřeží jižní Afriky napočítat přes dvacítku různých druhů keře cyclopia. Osvěžující nápoj tradičně připravovaný z jeho sušených lístků se nicméně získává pouze ze čtyř konkrétních poddruhů. Mimořádná náročnost těchto keřů na klimatické i půdní podmínky navíc vede k tomu, že i přes veškeré úsilí se dosud všechny nepodařilo úspěšně kultivovat. Rok od roku rostoucí poptávka po honeybushi proto stále zůstává z velké části uspokojována prostřednictvím sběru divoce rostoucích keřů. Které z druhů to jsou? A které se již naopak daří pěstovat ve velkém?

Kultivace honeybushe člověkem dodnes zůstává ještě o něco větším oříškem, než si původně mysleli i ti největší pesimisté. Po dlouhých desetiletích pokusů a experimentů se sice nakonec daří například cyclopia genistoides, známý spíše jako Pobřežní čaj, pěstovat na farmách. Ale děje se tak porvé až roku 1996(!), což je – pokud vezmeme v úvahu, že se o honeybush jihoafričtí farmáři zajímají už od konce osmnáctého století – docela pozdě. Na vině jsou tady především mimořádně citlivé reakce keře na vnější podmínky, at' už jde o složení půdy, režimy vlhkosti nebo celkové podnebí.

Odrůda honeybushe známá jako Pobřežní čaj se získává z lístků poměrně malého keře s dřevnatými stonky a drobnými zelenými lístky, které nabývají tvaru jakýchsi drobných jehliček. Jde o původní rostlinný druh oblasti, ve které jeho nevšední účinky na lidské zdraví poprvé objevily křovácké kmeny. Dodnes roste v hornatých oblastech pobřeží Kapského mysu.

Pokud se však dnes dostane na váš stůl, je pravděpodobné, že už jde o produkt plantáží, na nichž je vysazována jeho vyšlechtěná odrůda, která již není tak náročná na své prostředí. Přesto však zůstává citlivá zejména na silný mráz, a navíc je potřeba samotný řez při sklizni provádět se snad až chirurgickou přesností.

V případě dalšího druhu, notoricky známého Horského čaje, cyclopia intermedia, však farmáří dosud úspěch neslavili. Proto i po těch dvou stech letech musí dodnes sběrači honeybushe se záluskem právě na tento druh absolvovat náročné horské tůry. Cyclopia intermedia se totiž stále vyskytuje pouze na nepřístupných místech hornatých oblastí, kudy tak je třeba v období sklizně - probíhajícím mezi zářím a říjnem – na svých zádech vláčet velké nůše plné lístků honeybushe.

Aby bylo možné se na stejné místo vrátit za další tři roky, kdy keř opět doroste do velikosti, která umožňuje bezpečnou sklizeň, je potřeba po otrhání keř „zastřihnout“ co nejblíž zemi. Jedině tak zaručíme, že neuschne.

Třetím endemickým druhem honeybushe, s nímž se můžeme setkat ve vyšších nadmořských výškách okolí Kapského města, je potom takzvaný Bažinatý čaj, jinými slovy zástupce druhu Cyclopia subternata. Ve srovnání s horskými variantami honeybushe se tento zástupce vyznačuje v prvé řadě menším množstvím lístků na jednom keři, které jsou navíc ještě o něco užší. Menší objemy sklizně však bohatě vynahrazuje intenzivní sladká vůně, která se z lístků začne linou vždy, když je promneme v rukou.

Poslední zajímavý druh potom své jméno zdědil od města, v jehož okolí na keře můžeme narazit: jde o čaj Heidelberg, který se získává z lístků Cyclopia sessiliflora. S jeho sklizní se může začít hned jak začne kvést.